Jabka

Divné je mi slovo divný.          Být distributorem (nebo pojmenovatelem filmových vln), žádný snímek bych adjektivem divný nestigmatizoval, už kvůli jeho pejorativnímu přízvuku a vzhledem k tomu, že – naštěstí! - nikde není kodifikováno, co je a co není v umění divné, a do třetice proto, že přece i nejrázovitější filmový vzmach může být švenknutím pod povrch, k jádru, do jiné perspektivy; a o to, myslím, v umění jde.          Ovšem přišpendlit divný k filmu Jabka, to mě (po)píchlo, protože ať čenichám jak čenichám v jeho vypravěčském stylu, užitých motivech a Arisových motivacích nic, co by dělalo dlouhý nos na filmové standardy, necítím. Film se děje civilně, lineárně, promyšleně, jako když jedním tahem nože oloupete celé jablko. Vůbec se nechce vymykat, spíš se přimknout k divákovi příběhem o osamělé, naveskrz nesnadné vnitřní cestě od nejhlubšího zoufalství k jeho pozvolnému tání, o cestě od Arisova úmyslu podetnout paměť - jako jabloň ověšenou plody-vzpomínkami, k prozření, jakou fatální ránu by tím svojí bytnosti zasadil.           Arisovo revidování vztahu k vlastní paměti připomene, že jen my jsme jedinými autonomními a odpovědnými správci své dospělé paměti, my máme s rozvahou a citem soudit, co je v jejím obsahu hodnotné, živé a relevantní (a čím), - a současně musíme tato práva bystře střežit před těmi, kdo by si je mínili, jakkoli nenápadně, osobovat. (31.10.2021)

Zřejmě se nejedná o  retrográdní amnézii (něco se stalo a na události do té doby si napamatuji), spíš to vypadá opět na "populární" autismus. Aris navíc patří ke skupině postižených, ke kterým se nehlásí žádní příbuzní. V rámci "školení" jak získat novou identitu se učí přířazovat sám sebe k věcem, osobám, pocitům atd. Jeho vztah k jablkům je intenzivnější než k pomerančům, zato vztahy z minulosti (pes Milou) neguje svým hotdogem. Co se z toho dá usuzovat? Docela realistická vize budoucnosti. Práce s pamětí (nemyslím vzpomínámí, ale tahání cancourů vědomé látky z nevědomí) by mělo patřit mezi běžné činnosti,, stejně jako zpochybňování své vlastní identity. (16.03.2023)

Melancholicko-flegmatická povaha hlavného hrdinu nemusí sadnúť každému. Dá sa teda skonštatovať, že čím bližšie vášmu naturelu Aris bude, tým viac sa vám film bude páčiť. Atmosféra je síce pochmúrna, ale určitý čierny humor, možno v štýle Kaurismäkiho, film odľahčuje. Postavy sa chovajú mierne štylizovane, divák sa môže pobaviť nad Arisovými úlohami, ktoré sú trápne podobne, ako sú trápne naše každodenné činnosti. Ani sami si v tom zhone neuvedomujeme, že sú nám istým spôsobom prikázané ako jemu. Možno bude najlepšie si tiež urobiť chvíľku pre seba a ošúpať si radšej jablko než poslať ďalší mail. (05.07.2022)

Učíme se žít nebo žijeme od začátku jen podle cizích pravidel? Jaké by to bylo všechno zapomenout a začít znovu? Nad tím vším, ztrátou blízkého a samotou můžete přemýšlet u filmu Apples debutujícího režiséra Christose Nikou, který obkoukal to nejlepší během natáčení filmu The Lobster, aniž by sklouzl k vykrádání. Chladnosti a absurdních situací, tak typických pro Greek New Wave, dostane divák víc než dost. Stejně jako jednu povedenou taneční kreaci, podivnou costume party, kde otázka "Kdo je Batman?" nabývá zcela jiný rozměr a chuť na jablka. (23.05.2021)

Grékom tieto bizarnosti proste idú. Aj v tomto prípade to bol skutočne kvalitný námet, ktorý mal na to, aby sa rozvinul do parádnej drámy so satiricko-tragickým podtónom (ako to Gréci dokážu). Ale mám pocit, ako keby sa to celé utopilo v takej ťažkopádnosti a nevýraznosti. Chýbala tomu taká nejaká živelnosť a vitalita, ktorá by to nejakým spôsobom spestrila a okorenila. Ale treba uznať, že filozofický rozmer to malo celkom slušný, takže aspoň za túto esenciu som naozaj vďačný. No celkovo to malo na viac, takto aspoň solídne 3* (30.12.2021)